7:20

7:28

Nemýlím se. Kombinace modré, šedé a ocelových mraků za obřími okny mne fascinuje. Nacházíme se místa uprostřed učebny a rozbalujeme si své náčiní – já penál a sešit, můj doprovod dvojpatrová progressa a stoh prázdných A4ek.

7:30

Hodina začíná.

7:45

Dopisuji druhou stránku střídavě perem, tužkou, červeným perem, podtrhávám a spokojeně zjišťuji, že jsem se zatím nedozvěděla nic nového než ze svých učebnic. Začínám si myslet, že je přeci jen možná moje příprava vidět.

8:15

Opouštíme mně známé vody a nastupuje latina, zkratky, “Kam má vést tenhle nerv?” a (z řad nade mnou a pode mnou) “Co bylo na tom předchozím slajdu vpravo dole?”.

8:50

Ruka od psaní bolí, stránky jsou popsané místy nesrozumitelnými zkratkami, barevné čáry mám na svém nákresu trochu smotané do sebe, ale pořád mi dává smysl to, co poslouchám.

Komponenty automního reflexního oblouku a rami nn. spinales

9:15

Opouštíme učebnu mezi posledními po tom, co pronáším nejapnou poznámku na adresu povinného potlesku po ukončení přednášky (“To je snad pilot a přistál?!”). Přednášející se na mne usmívá, jako kdyby se marně pokoušel zařadit si mou tvář.
Vycházíme nouzovým východem, bahnitým kopcem dolů, kolem kolejí k dalšímu ústavu. Ještě jednou se zamýšlíme, jestli se náhodou neprotáhnu i na pitevnu, která za pár minut začíná. Nápad ale zavrhujeme. Chci domů a přepsat si poznámky z hodiny do přehlednější podoby.

Závěrem

Svoji výpravu na anatomii považuji za velice úspěšnou cestu. Za cenu dvoudenní bolesti pravé ruky jsem získala pocit, že mé znalosti periferní nervové soustavy by snad nemusely být až tak zlé.
Mým původním plánem bylo vrhnout se na přijímačkách do biologie, ale vzorový test mne minulý rok vyplašil a v mysli jsem se přeorientovala na ZSV. Teď zase cítím svobodu volby. a užila jsem si zajímavou přednášku!
Pokud se zadaří, příští týden mám v plánu podniknout studijní trip do Prahy a nasát pondělní atmosféru dvou vysokých škol.