Vždy jsem obdivovala schopnost žurnalistů podat i sebemenší události natolik poutavě a zajímavě, že z toho byl vcelku slušný článek. Za ty roky jsem vždy psala čistou fikci, a tu si prostě dostatečně zajímavou udělám, ale popisovat tak reálný život za všech okolností…no, mám se ještě co učit. Jinak se můj momentální stav dá popsat jako situace vojáka u hlavní brány za dob sovětské okupace:

“Soudruhu poručíku, během mé služby se nic zvláštního nestalo!”
“Takže jsi tady byl celou dobu na *****, že jo!”

Schválně, jestli někdo z vás bude vědět, z jaké divadelní hry tohle je!

Dědeček pro štěstí

Ale jinak se nemusíte bát, zatím jsem to s blogem ani se studiem nevzdala. Pro středoškoláka těsně před ústní maturitou jsou ale běžné události, které jsou v ostatní populaci naštěstí zastoupeny řidčeji. Mám tím na mysli například podivné sny, intenzivní nechuť k učení se, paniku a velkou spotřebu papírových kapesníčků. Jedinou opravdu neobvyklou záležitostí v mých dnech bylo ráno před didaktickými testy, kdy se se mnou na zastávce dal někdo do řeči.
Na zastávku jsem došla v pětiminutovém okně mezi návaly trolejbusů a protože jsem jako jedna z mála měla deštník, neubírala jsem místo pod přístřeškem a dál poslouchala hudbu, kterou už tři roky poslouchám každé ráno, kdy jedu do školy.
Vtom ale pod můj deštník vklouzl sympaticky dědeček. Myslela jsem si, že chce udat výtisk Metra, který žmoulal v ruce, ale to ne. Prý jestli se tady může schovat ke mně, začal opatrně. A tak jsem si vyndala sluchátka a bavila se s ním o počasí a o časovém intervalu trolejbusů. Nakonec ale přišla i otázka na to, zda jedu do školy nebo do práce.
“Dnes zrovna do školy,” odpověděla jsem popravdě a zahleděla se do jeho očí. Měl je studeně modré, ne nepodobné tomu lijáku okolo nás. Mluvila jsem o maturitách (myslel si, že maturuji až za dva roky – je pěkné, když vám pořád hádají minimálně o čtyři roky méně), o přijímačkách a o tom, kolik let studium ještě zabere a jak je systém celkově nastavený.

Mám ráda zajímavé výhledy na krajinu, ale centrum města v dešti zatím fakt nafocené nemám.

Můj trolejbus zrovna přijížděl, ale on ještě stihl popřát hodně štěstí u všech zkoušek, co mě čekají. Když jsem se v trolejbuse chtěla otočit a podívat se, kam půjde on, už tam nebyl. Jistě – pravděpodobně jen zašel za přístřešek, ale trochu jsem se lekla, s čím jsem to mluvila, když to umí mizet.
Každopádně mi to zvedlo náladu.

Přeji vám štěstí u jakýchkoli zkoušek, které vás čekají, ať už budeme stát proti sobě nebo ne.

Vaše vydeptaná,
Aspirující psycholožka

P.S. Viděli jste, jak rychle se zaprášilo i po čtyřlůžkových pokojích na kolejích UK nehledě na cenu? Taky vás děsí, že nemáte kde bydlet a budete muset každý den dojíždět? Vítejte v klubu. Nesnáším takový chaos.
P.P.S. Taky vám přijde trochu divné, že už máte termíny i na ústní kolo přijímaček? Nemůže se pak stát, že budou nevyrovnané počty uchazečů na jednotlivé dny, když nevíme, kdo postoupí? To pak budou měnit termín některým uchazečům?
P.P.P.S. Zním vám vystresovaně ohledně toho všeho? Ano? Proto taky teď nepíšu tolik článků, aby vás z nich můj stres neohrožoval na zdraví.