Zítra touhle dobou bude už naštěstí operace Praha v plném proudu, a já budu mít konečně za sebou tu nejhorší část – čekání před bouří.

Kulminace vlhkosti v atmosféře

Takový měsíc před velkou zkouškou je ještě všechno skvělé. Pokud chci, můžu se začíst do učebnice a mít ten skvělý pocit, že pro úspěch něco dělám. Sice to v mém případě spíš v praxi vypadá jako špatný pokus o uvíznutí v lavině napůjčovaných knih, které se snažím CELÉ a VŠECHNY přečíst, ale každý máme vlastní styl.

Trochu dramatické, ale docela výstižné.

Z cumulů se stávají cumulonimby

Vidím, jak se přede mnou jasně začíná rýsovat průběh zítřka a už toho moc nenadělám – leda tak můžu zakousnout jednu ze spousty úžasných domácích motivačních cookies (<3) a pustit si Matrix. Nebo můžu nakonec přeci jen neuváženě vyrazit na závod Bahňák a vrátit se v době, kdy už opravdu bude hluboká noc. Uvidí se. Pokud mě zítra potkáte s bahnem za uchem, budete vědět, oč jde.

Realita bouřky

Jedna věc ohledně všech takových zkoušek je ale u mě trochu neobvyklá – po krátké sérií paniky plných odpolední a večerů (“Neumím toho dost!”) přichází klid. Pracovala jsem na něm pár let, ale je to jedna z velice silných zbraní. Disponovat klidem na místech, kde se ostatním zastavuje mozek stresem přináší nemalé výhody a dost mentálního prostoru navíc.
Zkusím tu v bodech vyjádřit, co jsem k instantnímu klidu v prášku potřebovala já:

• znalost a efektivní praktikování oblíbené relaxační techniky/technik (moji favoriti jsou Schultzův autogenní trénink modifikovaný mnou, a pak také dechová vlna)
• mé osobní neochvějné přesvědčení o tom, že jsem se svou přípravou na danou zkoušku spokojená (náročný bod)
• vědomí o tom, že nikdo nemá právo mě jako osobu hodnotit na základě jedné zkoušky, ať je sebedůležitější
• ochota pozorovat své emoce a pracovat s nimi
• zamíchat, podávat, opakovat, vychytat mouchy 

K té příležitosti bych se s vámi ráda podělila o jedno z míst, která mě vždy dokážou uklidnit, když jsem nervózní.

A stále ve městě.

Blesky?