V poslední době mám štěstí na naprosto příšerný průběh dne před důležitým datem. Zmiňovala jsem to už před písemným kolem, kdy jsem noc nespala a jela tak na osmdesátiminutovou zkoušku v osmadvacáté hodině svého bdění. Co se asi tak mohlo stát před nástupem na vysokou školu, říkáte si? Nejsem si jistá, jestli vám to dokážu přesně popsat, ale pohodlně se opřete a zamávejte svojí představivostí před očima tímto slovním pamlskem:

Kulhající vysoký tvor ženského pohlaví zkřivený zimou a střevní chřipkou na výšku trpaslíka, který nachlazeně kýchá.

Asi si možná vybavíte tu samou scénu z HIMYM, jako já. Ale nehonila jsem nikoho s růžovým deštníkem a neměla jsem na hlavě kabát. Ale měla jsem mít – byla by mi určitě menší zima, než potulovat se po Suchdole jen v saku, svetříku a sukni. Co ale nadělám – měla jsem jet autem, ve kterém nakonec jel jen Everest mých zavazadel.

Otoč se, Chloe!

Aspirující psycholožka provozně ekonomickou informatičkou

Nebojte, tohle název blogu nebude. 

Ale mohl by být. 

Sice jsem dost věřila tomu, že na psychologii na FF UK dostanu, ale i tak ve mně hlodal červík pochybností, co když mi kapacity oboru psychologie řeknou, že nejsem vhodný materiál na studium? Vždyť i sám Carl Ransom Rogers tvrdil “Neztrácejte čas výcvikem terapeutů – vyplatí se věnovat čas jejich výběru.”. To odmítnutí mi silně podtrhlo nohy a o tomto výroku přemýšlím častěji, než by bylo vhodné. I tak ale mé okolí (nestudující) i vzdálenější okolí studující na výše zmíněné škole stále trvá na tom, že tohle blogové jméno si držím oprávněně (děkuji ti, mé okolí).

I tak jsem se ale přihlásila do dalšího oboru, ve kterém jsem se za poslední roky úspěšně pohybovala. Upřímně, na poli informatiky (a programování konkrétně) jsem jako mladá aspirující programátorka zaznamenala mnohem větší úspěch, než jako aspirující psycholožka – přednášela jsem na větší akci, lektoruji a vedu kurzy, za můj kód mi firma byla schopná více než jednou zaplatit a užila jsem jednu moc příjemnou vzdělávací a plně hrazenou akci v centru Prahy. 

I když se tedy uklidňuji tím, že pracovat v oboru informatiky znamená, že budu bohatá, držím se stále té vize, že na druhý pokus bych už se do české psychologie dostat mohla, a tak naplnit svůj úděl.

Ani tohle naštěstí název blogu nebude.

Zpět k tématu – jsem tedy po letech konečně na univerzitě a 

• mohu vesele konečně používat ISIC (na který středoškolští dálkaři právo nemají);
• mohu chodit na přednášky a do menzy a mohu si konečně sestavit svůj vlastní rozvrh…moment, to vlastně nemůžu…zpět! a vysoká škola má právo mi zase sestavit rozvrh, čehož využívá do takové míry, že si přednášek mohu každý čtvrtek užívat do sytosti až do 20:45;
• mohu si taky užívat krásného kampusu, jehož fotky vás asi tenhle další rok budou doprovázet.

Také si mohu užívat toho, že jsem v kolektivu lidí mladších než já, ale naprosto klidně přiznávám, že je to takové peklo, jaké jen může být. Zavedla už jsem také docela úspěšný test, jak poznat, jestli si s dotyčným ještě můžu v klidu povídat. Schválně – zkuste se taky lidí v okolí zeptat, jestli si pamatují a používali kuličkové myši. Mně už jsou lidé kuličkou nepolíbení příliš vzdálení, a tak jsem zvědavá, jak přežít tenhle rok bez naprostého konverzačního sucha. A bez zoufalství, že vysoká škola je pro programátora totálně zbytečnou formalitou a spíš zdržuje.

Jedna věc mě ale přesvědčuje, že jdu správným směrem. Vidím ten samý Pražský hrad, který je vidět ze sídla FF UK na náměstí Jana Palacha, byť tedy z druhé strany.

A příště už zase něco o psychologii, konkrétně doporučení na zajímavou literaturu k přijímačkám. Prozatím vám napíšu jen tohle – nečtěte Základy psychoterapie od Kratochvíla, pokud nechcete číst spíš historii především české psychoterapie. 

Opatrujte se.

Vaše

víru neztrácející

čerstvě univerzitní studentka,

Aspirující psycholožka