Dnes jsem seděla ve vlaku při cestě na konferenci a velmi intenzivně jsem zažívala pocit bytí sama sebou, na které se mi po posledním roce konečně uvolnil prostor. Nebyla bych to já, kdyby se mi tam okamžitě nenastěhovala kreativní touha konečně vytvořit něco nověho v textové podobě, co není zápis ze sezení, a ani to nemusí mít školní hlavičku. A věřte mi, pokud by bylo pouhou výmluvou, že jsem při množství školních povinností neměla kapacitu na tvůrčí důkaz, určitě bych okamžitě do pořadníku nehodila blogový vstup s názvem “Jak jsem poslední rok chtěla při každé zmínce o škole skopávat náhodné kolemjdoucí ze schodů”.

Nejen pro moji kreativní stránku byl poslední rok učiněným peklem, které bylo pěkně vyváženě půl napůl plánované a neplánované a k tématu se opravdu mám v plánu vrátit. Když jsem ale nyní úspěšně završila čtvrtý ročník ve škole a druhý ročník ve výcviku, ráda bych, aby na mě rooční boj s potřebou skopávání ze schodů byl vidět. Vydat teď příspěvek pojednávající o tom, jak si sestavit schody všude snadno a rychle, abyste z nich v případě náhle potřeby mohli někoho shodit, to by asi o mojí duševní vyrovnanosti moc nevypovídalo. Tvářit se ale jako stereotypní psychoterapeut nebo guru, který má k životu značně buddhistický přístup, z toho by mi taky asi nebylo dobře.

Při vlakových úvahách jsem si, projížděje deštěm, uvědomila jednu věc – vím o sobě, že rozlučkové texty se mi dobře píšou notnou dobu před tím, než se s danou věcí mám reálně loučit. Těsně před ní je to stres, po ní se to jeví jako zbytečné a událost zpracovávám pouze uvnitř. Na druhou stranu, takový sentimentální text se hodí i do zásoby. školu bych měla skončit příštím rokem, a v červenci 2025 mít promoce. Do Olomouce budu jezdit ještě minimálně do skončení výcviku v roce 2027, reálně ale největší omezení nastává po tomto semestru, protože za první akademický rok navazujícího studia jsem nasbírala 85 kreditů (!) z celkového počtu 120, a tak už mnoho dojíždění nebude třeba, nejzásadněji už ale nebude třeba přespávání v Olomouci.

S kým jiným se tedy je nejlepší rozloučit, když ne právě s ní?

Zbytečně brzká děkovačka

Jako město jsi mi za poslední čtyři roky vyjevilo mnoho zajímavého. Když jsem poprvé projížděla tvými ulicemi, hřál mě jablečný mošt a vidina brzké svatby, natěšená, že možná za rok budu procházet tvými ulicemi jako studentka univerzity hrdě nosící tvoje jméno.

O rok později naše setkání rozdělila morová rána, ale i tak jsem si k tobě našla cestu během zápisu, ověřila si, jak dobře se orientuji podle tvých vodních toků, ochutnala první burger a okusila, jak chutná déšť. Uchvátila jsi mě tím, když tramvaj vedle mě zastavila mimo zastávku jen pro to, aby řidič pozdravil náhodného kolemjdoucího a krátce se s ním dal do řeči. Tramvaj pak odzvonila a na zastávce zahrála harfovou melodii, u které jsem se stále nerozhodla, jestli mi v kontextu hromadné dopravy přijde vtipná a nemístná, nebo geniální.

Poprvé jsem v úkrytu tvých vnitrobloků v centru usínala o pár měsíců později a ještě nevěděla, že o pár měsíců později na tom samém dvorku budu práskat bičem při první přednášce o BDSM pro studenty psychologie. Od té doby jsem nesčetněkrát procházela tvé křivolaké uličky, chodila nahoru a dolu a ověřovala si svou teorii, že ve tvém centru lze nalézt pouze restaurace a kavárny s otevírací dobou 10:00-16:00 (mimo víkendy a prázdniny a pauzy na oběd a modlitby), univerzitní budovy, a kostely.

Propadla jsem touze tě poznat a zažít tě spolu s nově nabytými přáteli, kteří mi z tebe ukazovali víc a víc. Skládala jsem si dohromady v hlavě propojení různých ulic a stávala ses pro mě čím dál tím uchopitelnější. Tvůj Vetřelec držící kalhotky si mě získal natolik, že jsem ho na svém místě na střeše jasně viděla i v četných mlžných nocích, které jsem obklopená tebou zažila.

Pomalu, kousek po kousku, jsem tě přijímala za město, ve kterém se chci pohybovat a chci být. A čím víc jsem si tebou byla jistá, s tím větší jistotou jsem tvé krásy začala ukazovat dalším lidem. Byli uchvácení tak jako já.

Jak by to také mohli vidět jinak?

Vždyť jsi to ty.

Tvoje,

Aspirující psycholožka,

co už je v páťáku

P. S.: Jaká diagnóza je psaní milostných dopisů městům? Romantismus?